Pravila moje dvouletá dcerka soucitně. Právě jsme testovaly můj nový nápad. Pomůcku zaměřenou na rozpoznávání emocí.
Možná ta období znáte od svých dětí. Kolem roku a půl ji fascinovaly části těla a obličeje, opakovaně je ukazovala a pojmenovávala. Ponouklo mě to tehdy k vytvoření obličeje, kam by mohla jednotlivé části umísťovat. Obličej měl jednoduchou černobílou ale výraznou výtvarnou formu, aby nic zbytečně nerozptylovalo pozornost malého prtěte.
Na obrázku vidíte jeho provizorní podobu, která měla být pouze testovací před realizací na trvanlivější materiál. Nicméně se ukázalo, že si s ní vystačíme. Navíc se dá snadno kombinovat s magnety, aby části držely lépe na místě. S touhle aktivitou jsme vydrželi docela dlouho. Pokud by vás zaujala, plánuji ji ve vylepšené podobě nabídnout volně ke stažení a vytištění.
Poslední dobou se ale posouváme o krok dál. Všímám si, jak jí baví napodobovat různé emoce, grimasy, jak si hraje s výrazy tváře. V hlavě se mi vyklubala představa obličeje, kde by bylo možné hrát si s jednotlivými částmi a vytvářet tak různé výrazy a emoce.
Bylo jasné, že bude tentokrát pomůcka barevná. Emoce a barvy – to k sobě neodmyslitelně patří. Vždyť barvy působí na emoce a emoce se vyjadřují barvami. Také už by mohla mít pomůcka menší rozměry, protože prstíky mají vyvinutější jemnou motoriku a ve dvou letech dcerka zvládne manipulovat s drobnějšími částmi. Díky menším rozměrům si pomůcku pak můžeme snadno sbalit na cesty.
Hurá do realizace, než vyprchá nadšení z nového nápadu. Připravuji si skicák, volně črtám dětské obličejíky. Obličej by mohl být trochu neutrální, aby se dal vhodnou kšticí předělat na holčičku i na kluka. Když mám pár volných skic, jdu hledat nějaký kus kartonové lepenky. To je takový ten tvrdý neohebný papír, co se dává jako poslední strana do bloků a náčrtníků. Odnepaměti je syslím. Pro tyhle případy. Ale dá se koupit i nový.
Črtám představu přímo na karton. „Co to kreslíš, mami?“ ptá se mě. „Holčičku“, odpovídám. Ano, bude to holčička, aby se s ní malá snadno identifikovala. Když mám ten správný výraz jde se pro nůžky.
„Mami, já chci tu holčičku půjčit.“ Slibuji, že než si dá dcerka polední klid, namaluji jí holčičku barevnou. Ujišťuje se, že se holčička usmívá. Navrhuji, že můžu udělat i mračivou nebo křičící pusu. Pobaveně souhlasí: „Ano, já chci mračivou pusu.“ „A oranžové vlásky…“ dožaduje se posléze. Domluveno. Dcerka zaleze do postýlky, já jdu malovat.
Používám akrylové barvy, aby nepouštěla barva na dětské prstíky. Pro pár detailů pastelku nebo akrylový fix. Hotovo. Ještě si hraji s tvarem úst. Vymazlím si je… stojí to trochu hledání toho nejlepšího tvaru, ale teď se dají různě obracet a vzniká tak pestrá a zábavná škála výrazů. Mám radost. Těším se, až ji vyzkoušíme.
Holky se skamarádily okamžitě. Děláme na sebe obličeje a smějeme se tomu. Občas té papírové holčičce půjčujeme medvídka. To když má zrovna smutný výraz.
Jsem ilustrátorka a didaktička. Moje ilustrace pomáhají dětem porozumět světu. Pro děti a jejich průvodce světem vymýšlím a tvořím hravé vzdělávací pomůcky, nápady na tvořivé činnosti a rozmanité hrátky s papírem.
Tak vzniklo Magdarium.cz, hnízdo nápadů a inspirace pro děti a jejich průvodce. Najdete tu i můj příběh. Zajímají vás mé ilustrace? Za pozornost také stojí upcyklační projekt Malovanezidlicky.cz